Sklárna v Temném Dole

 

Temný Důl dnes má podobu menšího sídla v turistické oblasti při frekventované silnici do Pece pod Sněžkou. V 19. století však šlo svou polohou v údolí horské bystřiny mezi hustými lesy o ideální místo pro rozvoj průmyslu. Usadilo se zde několik brusíren dřeva (dodnes stojící Dixova, dále Kneifelova a Hoferova), přádelna lnu a mimo to také jedna z největších skláren v Krkonoších. 

Sklárnu v Temném Dole založil kolem roku 1846 Augustin Breit, sklář původem z Janova nad Nisou v Jizerských horách.  Pro stavbu si vyhlédl jedno z mála rovných míst v Temném Dole po obou březích řeky Úpy. Pozemky (původně louky a pastviny) odkoupil od několika majitelů: na levém břehu Úpy to byli Anton Jelinek (Temný Důl čp. 26) a Theresia Schwandtner (Temný Důl čp. 25), na pravém břehu Franz Kühnel (Temný Důl čp. 39) a Wenzel Wagner (Temný Důl čp. 36). Jeden z původních majitelů Anton Jelinek svou chalupu TD čp. 26 ochuzenou o pozemky k hospodaření přeměnil na hostinec "Glasshütte (Sklářská chýše)". Ten pak byl v provozu po celou dobu fungování sklárny.

 

Augustin Breit začal ve sklárně vyrábět polotovary pro bižuterní výrobu v okolí Jablonce nad Nisou. Následně si Breit pronajal sklárnu na výrobu tabulového skla v Bobru u Žacléře a podnik v Temném Dole roku 1854 prodal Ferdinandu Ungerovi. 

 

 

Podnik v Temném Dole koupil Ferdinand Unger mladší, majitel společnosti  "F. Unger & Comp." založené v roce 1818 Ferdinandovým otcem Ferdinandem Ungerem starším v Hodkovicích nad Mohelkou (něm. Liebenau), kde rodina žila. Ungerové byli starý sklářský rod právě z Hodkovic nad Mohelkou na Liberecku, který do Čech přišel z Uher kolem roku 1700. Ferdinand Unger starší byl známý také jako majitel panství Malý Rohozec a zakladatel tamního pivovaru, který dodnes vaří pivo pod značkou Rohozec.  Mladší Ferdinand získal rodinnou firmu roku 1849, tedy pět let před koupí sklárny v Temném Dole.

Rodinná firma držela své sídlo v Hodkovicích nad Mohelkou. Mimo závod v Temném Dole měla firma ještě dva závody: v Potočné nad Desnou (něm. Tiefenbach, dnes součást Desné, okr. Jablonec nad Nisou) a v Novém Boru (něm. Haida, dnes okr. Česká Lípa). Dále měla firma své obchodní pobočky ve Vídni (Wien - Mariahilf, Hauptstraße 11), Berlíně (Berlin, Rossstraße 6) a v Lipsku (Leipziger Messen, Leipzig, Ritterstraße 4). 

 

Archa Krkonoš: TD čp. 59 sklárna II., zaniklo po r. 1945

Ferdinand Unger závod v Temném Dole za svého působení značně rozšířil. Skládal se ze dvou sklářských hutí: na levém břehu řeky Úpy v místě dnešního parkoviště stála Helenina huť (Helenenhütte) se dvěma pecemi, sedmi pánvemi, dvěma temperujícími pecemi, šesti chladícími pecemi, směsovací komorou, dílnou na výrobu dřevěných modelů a přilehlou budovou se skladem výrobků. Dorotina huť (Dorotheahütte) na pravém břehu měla stejný počet pecí a pánví, dále pak směsovací komoru, dílnu na výrobu mosazných a železných forem, sklad na potaš a vápno. Ke sklárně pak patřil celý komplex pomocných budov, například brusící mlýn s padesáti stolicemi (v budově původní brusírny v Temném Dole čp. 58 se dnes nachází proslulé řeznictví), palírna štěrku, sklady, mlýn a lisovny, obytný dům pro ředitele a úředníky (dnešní Temný Důl čp. 54) a osm obytných domů pro dělníky. 

 

 

Podle podrobného popisu z roku 1858 Ferdinand Unger ve sklárně zaměstnával nejméně 314 lidí v mnoha profesích. Pracovali zde například následující zaměstnanci: kreslíř, dvanáct malířů skla, dva huťmistři, dva prohlížeči skla, šest výrobců forem, dva truhláři, pět řezačů skla, sto brusičů skla, dvacet sklářů, osm sklářských učňů, třicet přenašečů skla (tuto práci vykonávali především děti), šestnáct tavičů, deset hutních dělníků, dva výrobci pánví, stavitel pecí, čtyři drtiči křemene a zhruba sto pomocných dělníků. Společně s Ungerovými sklárnami v Potočné (Tiefenbach) a v Novém Boru (Haida) podnik dohromady se dvěma tisíci zaměstnanci produkoval sklo všech sortimentů a jen z Temného Dolu vyvážel zboží za 300 000 zlatých ročně do celé Evropy a na zámořské trhy Ameriky, Asie, Austrálie i Afriky.

 

 

Sklárna v Temném Dole vyráběla širokou škálu výrobků – tabulové a zrcadlové sklo, syrové sklo v tyčích, korále, knoflíky, díly pro lustry včetně křišťálu, tabulové servisy, poháry a jiné luxusní výrobky, kterých se odtud ročně odvezly dvě tuny. Některé speciální produkty dokončovala sklárna v Novém Boru. Ferdinand Unger sklárnu v Temném Dole prodal kolem roku 1873. Ponechal si především závod v Potočné nad Desnou v Jizerských horách, kde roku 1890 zemřel.

 

 

Novým majitelem se stal Karl Bennoni, potomek původem italské rodiny Benoni s kominickou tradicí. Karl pocházel z větve rodiny usedlé v Lanškouně, kde se také 26. září roku 1848 narodil. Karl Benoni získal zkušenosti s řízením sklárny již v mladém věku: v sotva dvaceti letech začal řídit sklářskou výrobu v Rapotíně u Šumperka. Na základě kladných referencí pak začal působit jako ředitel sklárny hraběte Harracha v Novém Světě v Harrachově. Tyto zkušenosti ho vedly k následné koupi sklárny v Temném Dole, k čemuž mu dopomohl sňatek dne 24. září 1872 se zámožnou nevěstou z Brna,  Franziskou Nožička, dcerou Leopolda Nožičky, továrníka v Brně.

 

 

V matričním záznamu o sňatku z Brna z roku 1872 je u osoby Karla Benoniho uvedena poznámka, že se již jedná o "továrníka se sklárnou v Maršově". Dle vlastivědy Josefa Demutha z roku 1901 koupil Benoni sklárnu v Temném Dole od Ferdinanda Ungera až k roku 1873. Manželé Benoni se v Temném Dole po sňatku usadili a žili při továrně v "ředitelském domě" čp. 54. Sklárna v Temném Dole zaměstnávala v době Benoniho vedení více než 400 dělníků a vyráběla ročně přes dvě tuny sklářských výrobků (většinou na export). Povodeň roku 1882 způsobila sklárně velké škody a nejspíš vystrašila majitele. Z obavy před další velkou vodou Karl Bennoni podnik roku 1886 prodal firmě G. A. Steinbrecher z Brna a odjel i s rodinou za podnikáním do Mexika.

 

 

Manželé Benoni se během svého temnodolského působení zapojili do místního společenského života. Jezdili sem za nimi mnozí vlivní přátelé. Návštěvy ve sklárně u rodiny Benoni například ve svých pamětech popsal historik a rektor pražské univerzity Václav Vladivoj Tomek, jenž byl s Karlem Benonim příbuzný přes Karlovu sestru Matyldu Benoni. Karlova manželka Franziska Benoni věnovala křišťálový lustr do nedaleké kaple svaté Anny na Staré Hoře (ten je až na fragmenty ztracen). Karl Benoni také podporoval místní tělovýchovnou jednotu a byl taktéž politicky aktivní: v letech 1883-1887 působil jako poslanec Sněmu království Českého v Praze (zemský sněm) za venkovské obce soudních okresů Trutnov, Maršov, Hostinné a Žacléř. Na sněmu prosazoval především regionální témata a práva Němců v Čechách. 

 

 

Posledním majitelem sklárny v Temném Dole se stala brněnská firma G. A. Steinbrecher. Pojmenovaná byla podle bratří Gilberta a Alexandera Steinbrecherových z Brna. Oba bratři byli synové Vinzenze Steinbrechera, obchodníka v Brně (rodina žila v samém centru Brna). Mladší bratr Alexander Steinbrecher byl švagrem předchozího majitele Karla Benoniho: oba měli za ženu dcery brněnského továrníka Leopolda Nožičky.

 

 

Za bratří Steinbrecherových  sklárna vyráběla skleněné zboží veškerého sortimentu, především luxusní zboží (křišťál). Zboží v hodnotě 300 000 fl. ročně vyvážela firma do Itálie, Španělska, Francie, Ruska, Anglie a Severní Ameriky.

 

 

V noci z 29. na 30. července 1897 zažilo úpské údolí včetně Temného Dolu zatím nejničivější povodeň v novodobé historii, která se ve značné míře dotkla i sklárny. Povodňová vlna odnesla celou Heleninu huť: vodou zalité rozžhavené pece explodovaly a zničily celou stavbu hutě. Značně poškozeny byly i další pomocné objekty sklárny, především na levém břehu Úpy. Zmizel malířský ateliér a polovina brusičské haly. Jen vysoký komín zůstal stát dalších třicet let, než ho nechal rozebrat Emil Richter, majitel hostince „Platzschenke“ na maršovském náměstí (Maršov IV čp. 66, dnes Slovan), a asymetrické cihly použil na přestavbu kuchyně a samostatně stojící lednice. Nepoškozenou Dorotinu huť na pravém břehu firma Steinbrecher provozovala další dlouhé roky až do roku 1945. V posledních letech se však ve sklárně již jen brousili dovezené polotovary. Po roce 1945 opuštěná převážně dřevěná budova sklárny chátrala. Ženijní vojsko ji v polovině 50. let 20. století v rámci demoličního „čištění“ pohraničí srovnalo se zemí.

 

 

Základy Dorotiny hutě v místě dnes zvaném Skleněná louka jsou dodnes patrné. Kromě bývalé brusírny skla TD čp. 58 (dnes  řeznictví Novotný) se zachovalo ještě šest dalších domů, které patřily do areálu sklárny. Cenný je především roubený dělnický dům čp. 66.

 

 

Pokud byste měli informace ohledně provozu sklárny v Temném Dole především v době před jejím uzavřením roku 1945, kontaktujte nás a podělte se s námi o další historii této významné krkonošské továrny.