Kolonizace východních Krkonoš

 

Středověká kolonizace – „Slezská“

Nehostinná horská krajina Krkonoš dlouho odolávala lidskému osídlení. Hory i horská údolí pokrýval nepropustný horský prales. Teprve v době vrcholného středověku začali přicházet noví osadníci. Na pozvání králů z přemyslovské dynastie, zejména pak krále Přemysla Otakara II přicházeli do oblasti ze severu ze Slezska německy mluvící osadníci z různých oblastí Německa. Podle toho, že tito lidé přišli ze Slezska, se této kolonizaci také říká „slezská kolonizace“. Noví osadníci se usazovali ve snadněji dostupných údolích horských bystřin (Úpa, Labe, Jizera), kde zakládali podlouhlé vsi – „ulicovky“ (podle toho, že vznikly podél jedné ulice). Svahy nad údolím noví obyvatelé vyklučili, dřevo použili jako stavební materiál pro nové domy a nově vzniklé holiny začali zemědělsky využívat.  Nové vesnice byly dopředu vyměřeny tzv. „lokátory“, včetně lánů polí či luk táhnoucích se do svahu nad každou zemědělskou usedlostí (proto se obcím říká „lánové“). Mezi těmito usedlostmi (statky) vznikali menší domky řemeslníků a čeledínů (tzv. domkářů). 

 

 

 

Novověká kolonizace – „Dřevařská“

K dalšímu příchodu nového obyvatelstva do Krkonoš došlo v 16. století. Prvním důvodem nové kolonizace byl rozvoj hornictví. Krkonoše byly bohaté na různé nerostné suroviny, ať šlo o zlato, stříbro, měď, arsenik, nebo železnou rudu. Velký rozkvět zažilo Vrchlabí, kde se usadil původně korutanský prospektor a podnikatel Kryštof z Gendorfu, který rozvinul těžbu nerostných suroviny. Dále vznikají doly v Obřím Dole i Černém Dole a za účelem těžby dřeva došlo k založení hornického města Svoboda. Druhý důvodem kolonizace byla těžba dřeva. Stříbrné hutě v Kutné hoře potřebovali pro svůj provoz velké množství dřeva, které v Polabí již docházelo. Proto česká zemská komora rozhodla, že na komorních panstvích na Trutnovsku se začne těžit horský prales. Za účelem těžby byli do Krkonoš pozváni odborní dřevaři z Alp (Štýrsko, Korutany, ale hlavně Tirolsko). Ti pomáhali jak s těžbou dřeva, tak s plavením vytěžených polen po řece Úpě za pomoci umělých vodních nádrží – „klaus“. Nově příchozí alpské obyvatelstvo se usadilo na vytěžených horských pláních. Zde si nahodile zakládali nová obydlí a zabírali menší pozemky kolem chalup – „bud“ k hospodaření. Tak začíná proslulé horské „budní hospodářství“, založené především na chovu hovězího dobytka.  

 

 

 

19. století – Průmyslová kolonizace

V průběhu 19. století se Krkonoše začínají industrializovat. Zpravidla v obcích a osadách podél vodních toků vznikají nové sklárny, textilní továrny, brusírny dřeva a papírny. Nové podniky využívaly místních podmínek – prudkého říčního toku, dostatku dřeva i nerostných surovin. Podniky zakládali předně místní bohatší řemeslníci, jako například mlynáři Ignaz Dix a Franz Kneifel, kteří vybudovali známé brusírny dřeva v Temném Dole. Do hor však proudil i cizí kapitál, a to jak z území Habsburské monarchie, tak z ciziny (například lucemburský podnikatel Prosper Piette postavil významnou papírnu v Maršově I). Za prací v továrnách přicházeli do oblasti dělníci a odborníci z různých částí monarchie. Mezi nimi byli i etničtí Češi, kteří se mezi původním německy mluvícím obyvatelstvem většinou poněmčovali.

 

 

 

Československo – noví čeští osadníci

Po roce 1918 spadla jižní část Krkonoš pod nově vzniklé Československo. Nový stát prováděl reorganizaci státní správy i pozemkovou reformu. Do státních úřadů, jako byly pošta, železnice, četnictvo, finanční stráž atd. byli dosazováni zaměstnanci a příslušníci české národnosti. Pozemková reforma zase zmenšila území patřící Czernin-Morzinským velkostatkům Maršov a Vrchlabí a půdu rozdělila mezi české agrárníky. Taktéž některé horské boudy (hotely) provozovali čeští provozovatelé (například KČT Kolín provozoval Kolínskou boudu). Nejvyšší „české hory“ se staly za I. republiky oblíbenou dovolenkovou destinací jak pro Němce (a to jak pro Němce tuzemské, tak pro ty říšské), tak pro Čechy. Došlo ke vzniku nových bud a rekreačních domů, příchodu nového obyvatelstva za účelem cestovního ruchu jak z Čech, tak z Německa. Letní i zimní turistika pozměnila tvář hor. Ačkoliv ve většině Krkonoš (kromě Jilemnicka) stále převládal jejich německý ráz, český živel tu byl na několika boudách i státních úřadech patrný.

 

 

 

Mnichovská dohoda a přičlenění Krkonoš k Říši

Politická situace 30. let se promítla i do největších českých hor. I přes zdánlivou idylku prvorepublikového rozvoje Krkonoš v turistickou destinaci se i zde projevilo národnostní napětí mezi Čechy a Němci. Většinové německé obyvatelstvo slyšelo na program Sudetoněmecké strany (SdP) Konrada Henleina, i na německou nacionální notu, kterou z Německa hlásal Adolf Hitler. Československá republika se však hor nehodlala jen tak vzdát a budovala i přes Krkonoše pohraniční opevnění. Mezi Němci a Čechy došlo hlavně v roce 1938 k vzájemným provokacím, vypalování bud a horských prodejních kiosků. Po dohodě v Mnichově dne 28. září 1938 byly pohraniční oblasti osídlené německým obyvatelstvem (a nejen ony) přičleněny k Německu. Většina českého obyvatelstva usazené v horách v období I. republiky většiny odešlo do českého vnitrozemí. Počáteční nadšení německého obyvatelstva však záhy vyprchalo, když i místní muži museli povinně narukovat do německé armády a odejít bojovat do II. světové války. Mnoho z nich se již domů nevrátilo.

 

 

 

Odsuny německých obyvatelv letech 1945 a 1946

Situace s osídlením Krkonoš se značně proměnila po konci II. světové války. Se změnou politických poměrů a návratem českého pohraničí pod Československo došlo k odsunu původního německého obyvatelstva a k úplnému počeštění oblasti. Původní němečtí obyvatelé, kteří kromě majetku přišli i o československé státní občanství, měli být odsunuti z Československa na základě mezinárodních smluv (hlavně Postupimské konference) a na ně navázaných dekretů prezidenta Ed. Beneše. K odsunu však docházelo již před oficiálním souhlasem vítězných mocností: šlo o tzv. „divoké odsuny“. Z tehdejšího politického okresu Trutnov došlo ke třem „divokým“ odsunům v roce 1945 (14. a 30, července, a 8. srpna 1945). Zpravidla se tyto odsuny týkaly členů a příslušníků Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), bývalé Sudetoněmecké strany (SdP), Hitlerovy mládeže (HJ), stranických sympatizantů, stejně jako úředníků, rodinných příslušníků vojáků zbraní SS a z důvodů dokonaného vyvlastnění majetku.

 

Na základě Postupimské dohody ze dne 2. srpna 1945 došlo v letech 1946 a 1947 k vysídlení Němců z Československa, Polska a Maďarska. V Československu tyto odsuny posvětily již zmíněné dekrety prezidenta Ed. Beneše, na jejichž základě docházelo k tzv. „řádným odsunům“. V okrese Trutnov docházelo k sestavování transportů z lidí shromážděných ve sběrném táboře v areálu firmy Faltis v Mladých Bukách. Celkem bylo sestaveno 25 transportů, které vyjížděly z nádraží v Kalné Vodě. Transporty směřovaly přes Furth im Wald do americké okupační zóny (do Bavorska a Baden-Würtenberska), či přes Bad Brambach nebo Bad Schandau do sovětské okupační zóny (hlavně do Saska-Anhaltska a Meklenburska). V každém transportu jelo kolem 1 200 osob rozmístěných ve 40 uzavřených nákladních vozech.

 

 

 

Dosídlení Krkonoš českým obyvatelstvem a postupné „vyprazdňování“ oblasti

Většina horských objektů, které byly dosud v německých rukou, bylo na základě dekretu prezidenta Edvarda Beneše č. 12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945 zestátněno a dáno do tzv. „národní správy“ českým národním správcům. Největší část nově příchozích přicházela z původně českých částí Podkrkonoší (tedy z obcí jako Malé Svatoňovi, Úpice, Rtyně či obcí na Náchodsku). Šlo především o původně o méně majetné lidi (domkáře, podruhy), kteří si do hor přicházeli tzv. „zabrat“ pro ně větší dům a část pozemků (množství přidělovaných pozemků bylo omezeno na maximální rozlohu 13 hektarů). Další lidé přicházeli do hor s vidinou podnikání. Šlo například o specialisty z oboru gastronomie a cestovního ruchu (kuchaři, číšníci atd.), kteří přišli s vidinou, že budou provozovat horské boudy. Národní správci očekávali, že si spravované objekty budou moci do budoucna od státu odkoupit. Některým se to v poválečné době skutečně povedlo. Zlomem však byl komunistický převrat v únoru 1948, který zhasil veškeré naděje na privatizaci lukrativních horských hotelů a penzionů. Místo soukromých provozoven se z nich staly rekreační zotavovny pro různé státní podniky po celém Československu. Zhrzení národní správci pak často hory zase opouštěli. Tento hromadný odchod dosídlenců můžeme považovat za druhé vysídlení Krkonoš po odsunu Němců.